Když se mě v říjnu 2024 moje první klientka zeptala, jak jsem se ke šťavnatce dostala, vzpomněla jsem si na okamžiky… 

Když jsem začala v Irsku studovat tradiční čínskou medicínu.

Když jsem pronikla do díla Dr. Klinghardta a jeho práce s traumatem.

Když jsem se zamilovala do filosofie esencí pana Bacha.

Když jsem nasávala výcvik body-mind instruktora.

Když jsem jako masérka viděla, jak a kam si ukládáme emoce.

Když jsem zjistila, že zákonitosti psychosomatiky fungují.

Když jsem odjela do Indie na kurz yin jogy a pochopila, že práce s fasciemi, dechem a nervovým systémem je nezbytná.

Když jsem díky Silvově metodě trénovala propojení mozku a těla.

Když jsem v Anglii pronikala do neurovědy a neurolingvistiky.

Když jsem propadla chytrému vytváření nových návyků.

KDYŽ, KDYŽ, KDYŽ…

Netušila jsem, že všechna ta "když" mě jednou zavedou právě sem.

V padesáti toho člověk má za sebou už pořádný kus. A to je něco, co si opravdu užívám. Tu bohatost a rozmanitost zkušeností, vědomostí, schopností a dovedností. Směsici kvalifikací, praxe, seberozvoje, sebereflexe.

Konečně už je co předávat dál. Nejen z knih, ale ze sebe…

A přesně to nyní dělám ve tvářovně. Kde se odehrává mnohem víc než jen další manuální technika, která má za cíl omladit.

Je tu prostor ke hlubokému zklidnění, bez něhož nemůže probíhat opravdová regenerace; prostor k přijetí sebe i času; prostor ke smysluplné, komplexní a bezpečné péči i sebepéči; prostor k výcviku a dalšímu předávání.

A jsem ráda, že tento prostor sdílíte se mnou.